Dobré blues nemůže nikdy urazit. To je známá a osvědčená pravda. Další věcí, na kterou jsem si během úterního koncertu formace Ivan Hlas Trio vzpomněl, byl výrok jednoho mého o něco staršího známého, který tvrdil, že vyzrálí muži poslouchají jenom blues. Něco na tom možná bude.

V úterý večer zahrála v budově Jiráskova divadla skupina složená právě ze tří vyzrálých mužů, kterou doplnil čtvrtý, Vladimír Mišík. Ono seskupení neslo jednoduchý název Ivan Hlas Trio. To dávalo dostatečně tušit, jaká muzika diváky čeká. Netušil jsem, že to bude tak dobré.

Ivan Hlas uvedl několik svých písní, které mapovaly jeho starší i novější skladatelské období. Zpěvák však pořád dovede přesvědčit o opravdovosti emocí, které je doprovází. Jakoby Ivan Hlas ani nezestárl, jakoby vám jeho píseň zpíval patnáctiletý kluk, který svým písním věří a z hudby má vybudované vlastní vnitřní náboženství.
Bratry ve víře byli Ivanu Hlasovi Olin Nejezchleba, jehož cello pomáhalo dotvořit závažnou podobu české undergroundové hudby již před více jak třiceti lety. Ten se od Vladimíra Mišíka nechal vyprovokovat i k bluesové improvizaci, přestože podle jeho vlastních slov je cello na bluesové dvanáctky hrozně debilní nástroj.

Doprovodným muzikantem zmíněné trojice byl o generaci mladší Norbi Kovács, kterého jeho sólová kytara poslouchala na slovo a dělal si s ní, doslova co chtěl. Hrál na ni bluesově, přecházel do rytmiky reggae či country. Do strun dokázal uhodit oběma rukama najednou, po hmatníku jeho prsty běhaly ďábelskou rychlostí, korpus kytary mu sloužil i jako perkuse a ručník, kterým v jednom momentě rozezvučoval struny, byl svérázným kytarovým efektem.
Norbi Kovács trpěl typickou nemocí sólových kytaristů. Ta se projevuje tím, že muzikant není schopen dokončit píseň s ostatními, aniž by nepřidal na úplný závěr variaci či kudrlinku navíc. Zkrátka měl zapotřebí mít poslední slovo. To však jeho starší spoluhráči přijímali s nadhledem a jim samým byly jeho úlety zpestřením produkce.

V repertoáru večera byly zařazeny starší i současné písně Ivana Hlase a Vladimíra Mišíka. Ivan Hlas přiznal, že se nedávno setkal s Arankou a že už to není nejmladší holka. I tato píseň v úterý večer zazněla. Vladimír Mišík naproti tomu zřejmě nemůže sestoupit z pódia, aniž by zahrál Variaci na renesanční téma, tentokrát v pokojném aranžmá za doprovodu cella Olina Nejezchleba.

Diváků, pravda, nebylo mnoho. S koncertem však byli všichni více než spokojeni a náležitě muzikanty odměňovali. Těm tak v budově divadla scházel pouze bar, jehož absenci jim nahradila plechovková piva. Já sám jsem po dlouhé době byl na koncertu, který byl tak dobrý, že se mi ani nechtělo dělat. Zpravodajská povinnost ve mně nakonec zvítězila, a tak jsem přeci jenom udělal několik fotografií.

Úterní koncert byl součástí cyklu Diví muži na zemi i mimo ni. V rámci něj se v České Lípě letos představí ještě svérázný šansoniér Jan Budař se svým Eliščiným bandem a Karel Plíhal. Již v dubnu dorazí Jiří Schmitzer. Zdá se, že je, na co se těšit.