Musíme se vrátit hodně daleko do historie. Nezvratné důkazy nás vedou do doby, kdy se na našem území proháněli mamuti a žili tady pralidé. Jedním z nich byl i praotec Courek, který žil s mnoha dětmi a svou praženou Venuší (ta později zmizela do jakýchsi Věstonic) v jedné z nejstarších praosad na našem území.

Praotec Courek se zabýval kromě loveckých výprav i sledováním zvyků zvířat. V té době tu bylo plno divokých včel a tím i mnoho medvědů – brtníků. Při jejich sledování praotec Courek zjistil, že medvědi vybírali med a zapíjeli to průzračnou vodou, která prýštila z nedalekých skal (pramen leží na dnešním území Prysku), navzájem se vodou kamarádsky polévali (zejména na území dnešního Polevska) a pak polehávali na sluníčku a nahřívali si notně vypasená bříška. Po určité době praotec Courek zjistil, že medvědi nápadně ožívají, vesele pobíhají, mnohdy padají a plácají packami o zem. Řekl si, že tomu musí přijít na kloub. Vyčíhal si toho nejstatnějšího medvěda a sledoval ho po celou dobu – od pojídání medu přes pití až po veselé skotačení. Když se medvěd uvelebil na plácku vyhřívaném slunečními paprsky (na dnešním území Slunečné) a blaženě usnul, přiblížil se praotec Courek až k němu a pozoroval jeho počínání. Medvěd nastrkoval břicho ke slunci a blaženě odfukoval. Přesněji - vyfukoval tlamou zvláštní pěnu. Courkovi to bylo divné, opatrně se připlížil a pěnu ochutnal. Byla dobrá, z vlastní zkušenosti dobře víme, že náš člověk do huby nic špatného nevezme. Praotec neodolal a znovu a znovu ochutnával. Po chvíli zjistil, že je mu jinak než obvykle, tak nějak lehce a vesele. Medvědi se po spánku na sluníčku chodili radovat na kopeček (dnešní obec Radeč), odkud se vesele kouleli podle potoka do údolí (až na území současné obce Veselé), aby se nakonec zachumlali do svých huňatých kožíšků (přespávali hlavně na území dnešní obce Huníkov).
Aby si praotec Courek mohl sám dělat takovou veselost, co mají medvědi v břiše, ušil si pro další bádání kožený vak, dal do něj med, zalil vodou, shora vsunul několik rákosových stébel, aby jimi mohla pěna volně odcházet. Vak postavil na slunce, aby mu pomáhalo vyrábět tu veselost, na níž se náramně těšil. Občas ochutnal pěnu unikající rákosovými stvoly. Když pěna došla, rozvázal vak, aby zjistil, co tam vlastně zůstalo. Vonělo to úžasně a chuť taky nebyla špatná. Napil se řádně a za chvíli se mu zdálo všechno krásné – dokonce i pramáti Venuše. Svět se mu prostě ukázal z té lepší stránky. I ta doba byla pak nějak snesitelnější……