Celá natěšená vyrážím odpoledne do Chrastavy a již se nemůžu dočkat, až budu moct pořádně prozkoumat objekty, které mě zaujaly hned v okamžiku, kdy o ně můj zrak zavadil. Chrastava mě okouzlila již před pár lety, když jsem skrz ni projížděla na čarodějnice. Pompéznost zdejších časem i lidmi zapomenutých fabrik mě zcela oslnila a proto jsem si již dávno umínila, že se za nimi musím vypravit znovu. Pamatuji si polorozpadlé stavby, které s příchutí hororu dýchaly na své návštěvníky z výšky nebeské.

Cestou si užívám příjemnou sychravou podzimní krajinu, celý kraj již hýří barvami, jako by roztěkaný malíř použil pro jistotu raději celou paletu, jen aby se lidem celkový dojem líbil a přebil blížící se zimu.
Vjíždím do Chrastavy a na každém rohu se mi potvrzuje tvrzení průvodce, který informuje, že v Chrastavě je industriálních objektů víc než dost. Člověk by musel být slepý, aby neustále neklopýtal očima o komíny, kterých je tu přehršel.

Naneštěstí se dává do deště, a tak se na chvíli schovávám v hospodě na rynku s nadějí, že přestane.
Alespoň si ještě v klidu znovu projdu mapu, kterou jsem se na cestu vyzbrojila. V první řadě se rozhodnu věnovat svému favoritu, který mě tu minule tak zaujal. Přestává pršet a tak se vydávám podél kolejí až k mému kýženému cíli. Je jím budova barevny a apretury Fiegla a Widricha v Andělské ulici, vystavěná v letech 1904–1907. Budovu tvoří identické šestilodní sály, lišící se pouze různými typy zastřešení, které její důmyslný stavitel Eduard Aste použil kvůli různorodosti využití vnitřních hal. Původně se v továrně barvilo, pralo i valchovalo. V roce 1921 koupil továrnu koncern Textilana, pod tímto názvem zde působí po II. světové válce i národní podnik České vlnařské závody. Od roku 1962 slouží bývalá barevna jako přádelna.

S potěšením zjišťuji, že hlavní budova oproti mé první návštěvě ožila, nyní se v ní opět pilně pracuje (tkají se zde podšívky a vycpávky) a budova se navrací do původního majestátního stavu. Od roku 1994 totiž ležela ladem a chátrala, naštěstí na tuto dobu odkazuje už jen pár poškozených štuků a břízek, které tu a tam nesměle vykukují z římsy. Jsem ráda, že alespoň některé architektonické skvosty nemusí dojít úplné zkázy. Ostatně, jak se později dozvídám, byl objekt zařazen mezi kulturní památky. Zcela právem, neboť již ve své době sloužil jako ukázkový příklad progresivního řešení průmyslové stavby.
Obcházím hlavní budovu a dostávám se k další, menší budově postavené ve stejném holandsko-secesním duchu, který celému areálu propůjčila liberecká firma Gustav Sachars Sohne. Zde do sedmdesátých let fungovala elektrárna zn. Breitfeld-Daněk využívající toku Lužické Nisy. Oproti své hlavní partnerce působí nuzněji, její stav je o dost horší. Dozvídám se ovšem, že budovu někdo koupil a teď se ji snaží dát postupně do pořádku. Nakukuji dovnitř a vidím, že hlavní hala slouží jako improvizovaná koncertní síň. To je dobře, říkám si, kde jsou lidi, tam je život a každá stavba potřebuje své lidi, aby mohla sama žít.
Objevuji torzo mostu, který přetíná tok Lužické Nisy. Sloužila jako spojnice s přilehlým železničním dokem na druhém břehu, který továrnu dříve zásoboval zbožím. Neváhám a vydávám se po troskách mostu prozkoumat i druhý břeh. Doufám, že zbytky železných traverz vydrží a v duchu si libuju, že jsem lehčí alespoň o oběd, který jsem dneska nestihla. Projdu si depo, vydávám se přes řeku zase zpět a obcházím budovu i z druhé strany. Zamyšleně se vydávám k dalším krásným stavbám, kterými se může Chrastava chlubit, ale
o těch až příště...

Anna-Marie Neduhová