V sobotu ráno se probouzím do krásného pseudo slunečného jitra. Jedinečná příležitost pro první jarní výlet a ukrást pár vhodných světelných okamžiků pro můj dnešní tip na výlet. Chvatně snídám a v běhu zavazuju tkaničky, abych stihla bus do Nového Boru a odtamtud do Kamenického Šenova, kam mám dnes se svým foťákem namířeno. Hodný pan autobusák mi stopne navazující bus a za chvíli už se soukám ven v Šenově na náměstí.

Docházím ke zjištění, že podrobnou mapu jsem samozřejmě zapomněla doma a tak se nechávám unášet svým cestovatelským nosem, který naštěstí jako zatím vždy vyčenichá správný směr a za chvíli už s úctou hledím na někdejší pompézní objekt továrny na výrobu lustrů Eliase Palmeho. Hraju s ostýchavým sluncem trochu marný boj o světlo na mé snímky. Obcházím budovu ze všech stran, pronásledována smečkou malých statečných psíků, kteří se snad seběhli z celého Šenova, aby hájili svůj skvostý hrad. Vzápětí nacházím ideální „bránu“ na vstup do tohoto tajemného „hradu“.

Prolezu dírou - dveřmi a ocitám se v jedné z bývalých výrobních hal této vysloužilé továrny. V duchu si gratuluju, že jsem ani dnes nepohrdla svýma vycházkovýma křuskama a oceňuju jejich silné podrážky. Podlaha jakoby byla složena ze samých střepů. A nejen to. Zdá se, jako by si nějací dobří lidé spletli tento kdysi nádherný objekt spíše se skládkou. Spletitá změť odpadků, provizorních pseudoloží, střepů, vyrvaných trubek, doplněná vodopádky crčících ze stropů na vás dští až hrůzně. Místy našlapuji opravdu s rozvahou, v podobném stavu jako strop se nachází i podlaha, čím výš, tím hůř. Vše je zprohýbané časem a zpuchřelé větry a deštěm.

Pomalu se probojovávám do átria celého objektu a cestou zakopávám o lecjaké poklady. Petlahve, sáčky od kdečeho, trámy, ale také střepy z lustrů, jež tu ve vší slávě leží opomenuté časem i lidmi. I pouhé střepy jsou stále krásné. Těch je tu ostatně víc než dost. Vydávám se na zadní nádvoří, kde narážím na další tragicky vyhlížející budovy zdejšího areálu. Celý prostor jakoby žil svým vlastním životem. Všude slyším kapky vody, pomalé chrastění omítky a pukání dřeva; stěny jakoby šeptaly příběhy někdejší slávy, dnes již dávno zapomenuté. Vše působí až morbidně, člověku z toho až začne naskakovat husí kůže, hlavně když mezi neustálým klapáním a rachtáním postřehne pomalu se blížící kroky. Pomalu mi celý objekt začíná připomínat domy z amerických hororů, jako bych neměla právo tudy procházet a vyrušovat mír dávno zašlých dní.

Setřásám ze sebe své schizoidní představy a jdu se jim postavit jako muž, tedy žena s foťákem. Plížím se pomalu za roh a nesměle nakukuju, co se skrývá mému zornému úhlu. A miaaaaauuu, zpoza sutě vyráží obrovský černý kocour rozježený jak kominická štětka...ufff... to jsem se lekla a taky si oddechla, halt některé prostory mají opravdu magickou moc. Dokončuji svůj průzkum a s úlevou opouštím tento tajemný areál. Pro zlepšení nálady se rozhodnu ještě vylézt si na Panskou skálu, kde si vychutnávám krásný výhled, a v hospůdce na rynku počkám nad zaslouženým drinkem na svůj zpáteční bus domů.

Text a foto: Anna-Marie Neduhová
KOMPLETNÍ FOTOREPORT:

http://ilipa.rajce.idnes.cz/Eliasova_vyrobna_lustru/

Elias Palme, továrna na výrobu lustrů
Kamenický Šenov, ulice Lustrárenská čp. 686
Architekt: Adolf Richter (1904 - 1905)
továrna sklářská – navrženo na KP, ohroženo

Firma Palme vyráběla v Šenově lustry od roku 1849,
v letech 1904 - 1905 dala u místního stavitele Richtera postavit novou továrnu na místě svých starších budov
v západní části města na kopci mezi Lustrárenská a Charvátovou ulicí. Komplex na půdorysu U v dlouhých bočních křídlech obsahoval sklářské provozy brusírny a kulírny i slévárnu, soustružnu, pasírnu, lakovnu a galvanickou laboratoř, a tyto prostory byly postupně přestavovány s užitím železobetonových konstrukcí. K pohonu strojů sloužila parní kotelna a strojovna ve dvoře. Čelní, na sever obrácená hlavní budova, obsahovala kanceláře a výstavní sál. Richterův plán jejího monumentálního průčelí s dvojicí věžic z června 1905 postrádá ještě jemný štukový rostlinný dekor s motivy slunečnic, vycházejícího slunce nebo název továrny s vročeními 1849 a 1905 – lze se tedy domnívat, že jej následně navrhnul některý ze sklářských výtvarníků, pracujících pro firmu. V 60.letech, když vznikl v Kamenickém Šenově moderní závod LUSTRY, a.s. , výroba v „Eliášce“ byla postupně ukončena. Budovy poté sloužily bez údržby jako sklady nábytku a dnes jsou v havarijním stavu.

Stav památky: havarijní
Délka výletu: 5 hod.
Délka pěší chůze: cca 6 km
Hodnocení výletu: trošku náročnější, ale dobrý výlet