Dneska žádné dobrodrůžo nebude. Chci vás totiž seznámit s budovou, která je pro mě poměrně důležitou stavbou, neb mi skýtá střechu nad hlavou, když pro vás píšu. Pamatuju si, jak jsem se s ní seznámila. Šla jsem zrovna nervózně na pohovor kvůli práci a vůbec netušila, že v této pompézní fabrice budu trávit tolik času.

Její úctyhodná kariéra začala v 30. letech 19. století. Tehdy byl poblíž řeky Ploučnice východně od historického centra položen základní kámen, který je možno dodnes obdivovat na hlavní budově. Ta je vedle výrazně změněného Richterova dvora jediným dochovaným svědkem někdejší textilní výroby. Její jižní štít hledí k řece, severní k pivovaru.

Kartounka Emanuela Müllera v České Lípě byla po Praze a Liberci třetím střediskem výroby potiskovaného textilu, plátna, a časem i bavlny. Rodina Müllerů však v tomto oboru podnikala již od 80. let 18. století.
V roce 1811 se zmínka o její českolipské kartounce objevuje ve Schematismu Království českého.
Firma se dle archivních dokladů rozjížděla v letech 1835-39. Dá se předpokládat, že v tomto období vyrostla přímo u řeky barvírna a sušící věž, na niž se vytahovaly obarvené štočky. Müller postupně získal okolostojící objekty a v roce 1841 též zemské tovární oprávnění.
Výrobní náplní Müllerovy kartounkářské manufaktury bylo potiskování šátků a kalika. Technicky zaostalejší, protože ještě v roce 1843 se zde pracovalo výhradně pomocí ručního tisku. V provozu bylo 70 tiskařských stolů. Výroba vrcholila v 30. a 40. letech 19. století. Potom nastal postupný úpadek. Podnikání v oboru vázlo, výroba potiskovaného textilu přestala být atraktivní.

V exekuci objekt získala firma Bloch a Grünfeld. Ti v bývalé Müllerově budově založili přádelnu lněné příze. O dva roky později byl však provoz zastaven a stroje rozprodány. Dalších deset let byl podnik mimo provoz. V roce 1887 továrnu koupil Ernst Römer, který ji uzpůsobil pro výrobu bavlněné příze. Pracovalo v ní přes 100 dělníků, převážně ženy. Energii jí poskytoval parní stroj o počátečním výkonu 300 HP.

90. léta 19. století byla podnikatelsky příznivá a situace českých přádelen a tkalcoven se zlepšila, přestože musely bojovat se zahraniční konkurencí. Za první světové války byl pronikavě snížen dovoz bavlny a četné provozy se vracely ke lněné přízi a dalším možným náhražkám. Po válce byl až do roku 1923 českolipský průmysl ochromen odbytovými problémy a potížemi s nedostatkem uhlí a elektřiny.

Ve 20. letech přešel podnik do rukou varnsdorfské firmy Bratři Richterové, která v českém Manchesteru, jak se Varnsdorf nazýval, vlastnila řadu závodů a českolipská přádelna byla jednou z jejích poboček. V době okupace byla vedena jako druhé oddělení varnsdorfského závodu, udržovala výrobu a zvyšovala počet zaměstnanců.

21. května 1945 převzal českolipskou přádelnu na doporučení okresního národního výboru národní správce Antonín Rösler. Továrna tvořila jeden právní celek s varnsdorfským podnikem. Od roku 1945 se v ní zpracovávala bavlna. V roce 1949 byla začleněna do nového komplexu bavlnářských závodů Benar. V roce 1953 přešla na přízi z viskózové střiže. Surovina měla proměnlivou kvalitu, práce byla vzhledem k technickému vybavení náročná a kvalitativní parametry se obtížně kontrolovaly. V 60. letech byl provoz všeobecně velice poruchový.

V podzimních měsících roku 1964 byly opraveny důkladně omítky a závod alespoň zvenčí na čas ztratil svůj ponurý vzhled. Nejvýznamnější změna nastala při přestavbě závodu z klasické přádelny na bezvřetenovou v letech 1977-79. Příze, která se zde vyráběla, sloužila jako polotovar k výrobě bytového textilu, hlavně dekoračních látek, koberců a autopotahů.
V roce 1993 byl podnik zprivatizován. Od té doby je znám pod jménem Polydekor. Je stále v provozu, část budov byla znovu opravena. Ve vestibulu hlavní budovy jsou k vidění původní přádelnické stroje.

Anna-Marie Neduhová