Autorka, která získala za svoji prvotinu K moři Ortenovu cenu, Cenu Josefa Škvoreckého a nominaci na Magnezii Literu mě vážně zajímala. A nezklamala. Tři delší povídky v souboru Zmizet jsou psané velmi čtivě. První dvě z nich vypráví dítě a třetí je psaná pohledem dospělého. Vypravěčský talent a moc spoutat vás příběhem mnohdy nelehkým tak, jak už některé rodinné vztahy bývají, ostrá hra slov, to vše mě bez sentimentu pohltilo a nepustilo. Postavy povídek se snaží vyrovnat s traumatem, které je nutí najít svoje místo v událostech, svůj osobní prostor a díl v rodině. To podstatné je ale v nitru, a ne venku. A tenhle vnitřní svět autorka odhaluje svým jedinečným způsobem. Snad na první pohled chladně, bez příkras a syrově, ale o to víc poutavě. A možná, že v tom je ten paradox, a možná, že v tom je to kouzlo. Rozhodně nečekejte červenou knihovnu, ale něco, co vás donutí přemýšlet. A o to přeci v literatuře taky jde.