Hosté nepřijíždějí bez pozvání. Smrt nepřichází jen tak. Tam, kde je strach, je i slabost. Tam, kde je touha, je i zranitelnost. Jsme slabí a zranitelní nebo jenom nejsme dost vnímaví? Někdy se stačí pořádně podívat ráno do zrcadla. Být připravený se vyplatí. Hosté nepřijíždějí totiž bez pozvání.

„I umrlci milují dobrou zábavu. Zvlášť když je neživá“.

…zní úvodní claim „komedie-hororu“ – Nosferatu, nové inscenace Divadla Komedie, jež zavítalo 2. března do Jiráskova divadla. Hlediště se zvolna utápí ve tmě a na scénu vplouvá, zahalen měsíčním svitem, sám hrabě Drákula. Čeká hosta a je na něj dobře připraven, už si na něj brousí zuby.
Mladičký právník se sladkou budoucností přijímá pohoštění podivínského pana hraběte bez skrupulí. S chutí popíjí víno, nedbajíc Drákulovy zdrženlivosti, až s naivitou sobě vlastní upadá mladý hejsek do snů, jež se zvolna mění v noční můru a pomalu ztrácí přehled o tom, co ještě je pravda a co již patří do sfér pekelných. Zborcený potem a hrůzou ocitá se opět v rodném Londýně, kde se rozhodne zlu postavit…

" Drákula je, a asi zůstane, pro dnešní racionální dobu archetypem něčeho cizího, neznámého, tajemného, popřípadě zákeřného. Něčeho, s čím se velice těžko bojuje, protože té věci nerozumíme. A z neznalosti pramení strach, který láká a vzrušuje," říká o svém díle David Jařab. Drákula prý není "krvesaj", spíše ztělesněná frustrace, zlo, nenaplněná touha či agrese, která dřímá pod povrchem společnosti či jedince. "Představuje pro ostatní postavy něco cizího, nepochopitelného, neuchopitelného a zřejmě i neporazitelného. Budou-li chtít Drákulu zabít, budou asi muset zabít něco v sobě. On je jejich odrazem. Je jejich výtvorem a projevem jejich slabosti," dodává Jařab.

K nepřehlédnutí je stoprocentně scéna této hororově laděné hry. Minimalistická vizáž, téměř absenční scény, nejsou v tomto případě vůbec na škodu. Ba právě naopak, skvěle sladěné využití minimální světelné hry, dodává scéně tajemnou image a evokuje prázdno v nás. Doplněné statickou projekcí, jež se opakuje s pravidelností Drákulova krvavého smíchu.
Za povšimnutí stojí též kostýmy které má na svědomí Kamila Polívková. Jednoduché střihy z viktoriánské minulosti, z nestárnoucích matérií, dodávají všem aktérům punc nevázané elegance.

Nosferatu je nepochybně zajímavý novátorský kousek, naturalistické pojetí postav hraničí občas až s nechutností. Přehnaná dramatičnost je střídána se statičtějšími scénami a monologickými výlevy jednotlivých frustrovaných postav, jež ovšem bohužel chvilkami hraničí už s únosností zábavnosti.

Nejedná se rozhodně o klasického Drákulu, který se nemůže dočkat až vám vysaje nějakou tu kapku krve. Kdepak. Tenhle upír saje myšlenky, a možná opravdu i publikum, neb svou až přehnanou filozofičností lehce zamotá leckomu hlavu. Tato hra je opravdu dosti nezvyklá, možná až trochu moc a proto mi ten romantický, většinou směšně-hrůzně působící „krvesaj“ je rozhodně bližší, než tento frustrující vysavač myšlenek, který na vás lehce vrhne stín prázdnoty a nudy.