V pondělí 23. února 2009 pokřtila v pražském klubu Roxy českolipsko - pražská kapela The Roads po dvou letech existence svůj stejnojmenný debut.
 
I když by mohli někteří z Vás namítat, že The Roads již dávno nejsou českolipskou kapelou, chlapci tento dojem stále rádi vyvrací. Dotaz „Kdo je tady z České Lípy?“, který během koncertu vyřkl do mikrofonu rodilý Českolipan a baskytarista kapely The Roads Ondřej Homola, se dočkal bouřlivé odpovědi. Česká Lípa má The Roads ráda a je na ně patřičně hrdá. A nejen Česká Lípa.

Přestože začátek akce byl avizován na 19:30, brány Roxy se otevřely až něco po osmé, a tak se bezmála 300 promrzlých příznivců kapely těšilo na teplo klubu jako na smilování. O to více na koncert, který začal pár minut před devátou hodinou. V Roxy je sice možné hrát jen do 22:00, ale The Roads jsou známí svým krátkým, zato však úderným vystoupením, a tak si prodlevu mohli dovolit. Nikomu to čekání nevadilo. Oslavencům se nic nevytýká. Nechme The Roads, ať je po jejich.

Předehru a navození příjemné rodinné oslavy obstaral frontman spřátelené kapely Charlie Straight. Albert byl později i kmotrem samotného alba. Jeho čtvrthodinové decentní vystoupení postupně lákalo diváky k pódiu. Kdo čekal po jeho produkci několika minutovou prodlevu, v níž se bude publikum dožadovat svých miláčků, zmýlil se. Kapela naběhla na pódium, než někdo stačil cokoliv zakřičet. Na The Roads bylo vidět, že si to chtějí opravdu užít.

Zpěvák britského původu Ray Gibson svou plynulou češtinou pozdravil publikum a oznámil pro věrného posluchače zajímavou věc: „Teď Vám zahrajeme celé album. Takže strana A…“ a klubem se rozeznělo Myriad Sounds - hit se silným refrénem a jednoduchým popěvkem, který je obvykle hrán v závěru vystoupení a okamžitě dostane posluchače do varu. V silných melodiích, které jsou v režii klavíristy, resp. klávesisty Šimona Jelínka, taktéž Českolipana, a v rychlejším tempu se nesl i následující slet písní - Hypoxia, Radio aThe Colours of You. Po této čtyřpísňové parádě, při níž znějí vokály od všech členů kapely včetně kytaristy Ondřeje Skoumala a bubeníka Štěpána Drábka, přišlo logické uvolnění ve dvou pomalejších písních, které připravují půdu pro stranu B.

Ta je oproti podbízivé straně A progresivnější a rockovější. Zatěžkaný rytmus krátké písně Already Dead přešel ve vokální a melodické orgie Get It a Who Are You?, které jsou poznamenány láskou k The Beatles. Vnímavý posluchač, který si zoufal, že v závěru nebude rozdováděn tzv. la-la písněmi ve stylu Myriad Sounds, si přišel na své v relativně čerstvé hitovce Vienna. Zde je již cítit silný vliv kapel stylu Franz Ferdinand, a proto popěvek postavený na samohlásce ‚a‘ a šlapavých spodcích na publikum skvěle fungoval. Pak už nás dělily od křtu jen dvě pomalejší písně.

Po standardním průběhu samotného křtu, při němž kapela hystericky vykřikovala slova lásky k publiku, zazněl set převážně starších písní, které se na CD nedostaly. Publikum je rádo slyšelo a patřičně je ocenilo. Nejzajímavější byla právě nejnovější eponymní píseň, jejíž nosná melodie je hrána na analogový syntezátor Moog, který je použitý již v písni Vienna. Refrénem je opět jakýsi popěvek la-la a toto schéma nám možná ukazuje cestu, kterou by se The Roads rádi vydali. Cesta to není pro hudební branži nijak novátorská, ale v případě této kapely, vzhledem k jejich jedinečným melodiím, stále přínosná.

Kapela The Roads ještě tento týden odjíždí na hudební stáž do Berlína. Bydlet spolu, tvořit spolu, hrát po klubech a kavárnách; živit se hudbou. Tento večer tak sloužil zároveň i jako rozlučkový večírek. Je dobře, že se The Roads nebáli i na takto výjimečném koncertě experimentu s odlišným playlistem. Vystoupení tak získalo něco jedinečného i pro častého návštěvníka jejich koncertů. Hodinová smršť hitů může směle vyrazit i do zahraničí.

Šťastnou cestu!