V pondělí 9. února jsem vyrazila do novoborského divadla na křest desky Pod obojím od Szidi Tobias a vyrazila jsem hodně natěšená, protože tuto slovenskou zpěvačku s maďarskými kořeny mám opravdu v oblibě.

Zpola zaplněné hlediště lehce šumělo, světla se ztlumila a na podium vstoupila křehká šansoniérka. Velmi nesměle všechny přivítala. Její plachost ale zmizela už během prvních taktů písně „Každý hladá svoje miesto“. Bylo to jako poslouchat vílu a divoženku zároveň, s každým tónem rozjasňovala víc a víc, šeptala i křičela, zpívala jemně i tvrdě a její velmi osobitý hlas vyprávěl příběhy z hloubi duše. Sladkobolné texty, kterým nechybí ani humor napsal Peter Lipovský na hudbu Milana Vyskočka Vyskočániho. Nechala jsem se unášet a měla trochu pocit, že si prohlížím album vzpomínek, kdy některé jen lehce protekly mezi prsty jako písek a jiné byly uzavřené do trochu melancholické černobílé fotografie. Zazněla příjemná slovenština, maďarština a čeština, aniž by měl člověk pocit, že to ani dohromady nejde. Vše bylo tak přirozené a plynulo, plné energie a plné prožitků. Hrály se písničky ze všech tří vydaných alb ( Punto Fijo, Divý mak a poslední album v řadě - Pod obojím). V nich se Szidi Tobias, která není úplně nadarmo srovnávána s Hanou Hegerovou, dotýkala mraků, plula vzduchem, prorůstala do skal a nechala nás nahlédnout do nenápadných tajemství samoty. Zavedla nás do míst, kde se do člověka opírá slunce, kde pozoruje svůj stín, kde může posedět na verandě... Za tím vším vynikl tvrdohlavě ten nenapodobitelný drsný a silný hlas, hudba gradovala a včas se uměla ztratit. Akordeon, violoncello, akustická kytara, příčná flétna a jazzové bicí, to vše se spojilo v jeden plný celek v tradicích šansonu. Byl to určitě zážitek moci prožít ty bez mála dvě hudbou protnuté hodiny, vrůst si do sedadla a nechat se pohltit. Nové album rozhodně doporučuji.

Ninque