Ing.Filip Šena je rodákem ze Skalice u České Lípy. Rozum však začal brát až na českolipské periférii v Sosnové, kde také zahájil svou cestu za vzděláním v místní mateřské školce. Po ní následovalo šťastné období ve třídě s rozšířenou výukou jazyků na ZŠ Dr. M. Tyrše a nabírání znalostí na českolipské Obchodní akademii. Poslední fáze edukace proběhla na Technické universitě v Liberci, jejíž součástí bylo i roční studium na portugalské universitě v Aveiro (r. 2006/2007). Ze zálib a koníčků u Filipa vítězí sport. V kopané hájil v žákovských a dorosteneckých kategoriích barvy oddílu FK Česká Lípa (nyní Arsenal ČL), mezi dospělými nastupoval za Jiskru Nový Oldřichov a Jiskru Mimoň. Aktivně se věnuje též tenisu, snowboardingu a žonglování. V současné době je však jeho největším koníčkem projekt rozvojového vzdělávání CommUNITY inspiration. (www.communityinspiration.com) A především o tom si s Filipem povídala Anna-Marie Neduhová.

Filipe, co děláš nyní?

Po úspěšném dokončení vejšky jsem začal vyučovat angličtinu v mateřských školkách v okolí Prahy. Byla to docela legrace. Jenže poté jsem se seznámil s dívkou, též lektorkou angličtiny, která mne zasvětila do svého plánu: naučit indiány anglicky. Násilí válek a skandálů je nyní na světě plno, a tak jsem se rozhodl, že zkusit vybudovat něco pozitivního nebude na škodu. No a tato myšlenka je nyní středobodem mé nynější činnosti.

Buď konkrétnější…

S tou dívkou, Helen Vodrážkovou, jsme se rozhodli založit občanské sdružení CommUNITY inspiration. Zůstávála otázka, kde začít. Indiáni žijí v celé Americe od Aljašky po Patagonii. A náhoda tomu chtěla, že jsme se seznámili s liberečákem Tomášem Hesem, jenž se v Mexiku zabývá rozvojem pomocí mikrofinance. Zde bych si dovolil čtenáře odkázat na www.myelen.com, neboť oblast mikrofinancí je další zajímavou cestou, kterak každý z nás může pomáhat měnit osudy lidí v zemích třetího světa. Slovo dalo slovo a Tom se stal třetím spoluzakladatelem našeho občanského sdružení.

Takže díky Tomovi jste se rozhodli pro Mexiko. Ale co je vlastně posláním vaší organizace?

Přesně tak. Rozhodli jsme se začít v Mexiku, do budoucna ale chceme naše aktivity rozjet i v dalších chudých regionech celé Latinské Ameriky. A co se poslání a cílů týče, na nejnižší úrovni lze říci, že chceme pomocí českých, ale i evropských dobrovolníků skutečně naučit mexické indiány angličtině. Ale nejde jen o to, aby se místní mohli domluvit s turisty. Jde o pomoc komunitám v zemích třetího světa dosáhnout vzdělání, které by jim umožnilo využívat moderních informačních technologií, např. internetu. To by jim do budoucna mohlo pomoci vymanit se z intelektuální a hospodářské izolace.

Není Mexiko pro našince nebezpečné?

Je i není. Třicetimiliónové Mexico City je příšerné! Vysoká kriminalita, přepadávání, únosy. Mnohé překvapí, že třeba metro je považováno za mnohem bezpečnější prostředek nežli taxi. Osobně jsem se tam necítil vůbec příjemně. Naštěstí jsem vyvázl jen s ukradenou peněženkou právě v přeplněné podzemce. Oproti tomu ve venkovských komunitách, kde působí naši dobrovolníci, jsou lidé vstřícní a přátelští, je tam bezpečno. Přijedete-li jim navíc nabídnout pomocnou ruku, těšíte se téměř až božské pozici. Domorodci se k nám chovali úžasně.

Ve městech tedy své bezplatné kurzy angličtiny nenabízíte…

Chraň bůh! Víte, ti lidé na venkově žijí v materiální nouzi. My zde sice trpíme „finanční krizí“, nicméně tam jsou lidé, kteří skutečně trpí hlady, nemají peníze na léky a na to, aby poslali své děti do školy. Moc toho neumí, tak co jim zbývá? Zkusit štěstí buď ve velkém městě, či U.S.A. Jenže téměř všichni stejně skončí ve slumech na předměstí, nemají kvalifikaci, takže si na obživu musí vydělávat kriminální činností, či prostitucí. Proto věříme, že když tyto lidi naučíme anglicky, zůstanou ve svých původních komunitách a migrace do měst se konat nebude. Ti schopnější z nich začnou podnikat a pomalu vytvářet pracovní místa pro své méně odvážné spoluobčany. Proto učíme pouze na venkově, kde má naše pomoc smysl.

Nedávno jsi se vrátil ze svého půlročního dobrovolnického pobytu. Jak jsi se připravoval na svou mexickou misi?

Základem bylo naučit se alespoň trochu španělsky, nechat se oočkovat proti nejrůznějším nemocem, vyřídit si pojištění a sehnat finance.

Jak jste sháněli finance? To bývá povětšinou kámen úrazu...

Přesně tak. Moje kolegyně však vymyslela celkem ulítlý koncept, který kupodivu zafungoval. Dle jejího názoru by spousta lidí v Evropě určitě chtěla pomáhat v rozvojovém světě, pokud by je to ale příliš „nebolelo“ a pokud by mohli výsledky své pomoci sledovat takříkajíc v přímém přenosu. A zde se zrodil nápad „komunita podporuje komunitu“. Tedy skupina konkrétních lidí z ekonomicky vyspělého světa pomáhá konkrétní skupině lidí v zemi ekonomicky zaostalé. A konkrétní lidé přijímající tuto pomoc se začínají zajímat o neznámé lidi z neznámé Evropy, z České republiky, Prahy, Liberce, České Lípy, Sosnové atd.

Jak to probíhalo v praxi?

Každý z nás si sehnal tzv. „vysílající komunitu“, skupinu od 30 do 50 lidí, kteří nám měsíčně po celou dobu naší mise přispívali od 200Kč výše dle svého uvážení a svých možností. Tyto „komunitní“ peníze byly určeny na úhradu nákladů dobrovolníka – letenka, pojištění, očkování, transport. Jako dobrovolníci jsme samozřejmě žádnou odměnu nepobírali, jídlo a ubytování zajišťovala indiánská komunita.

Mluvil jsi o „sledování výsledků své pomoci v přímém přenosu“…

Ano. Jako dobrovolník, kterého si do země třetího světa vyslali moji kamarádi a přátelé (galerie členů mé vysílající komunity: http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/a...), jsem se zavázal poskytovat zpětnou vazbu. Založil jsem si tedy blog, na kterém jsem publikoval fotografie a články ze své mise. Reportoval jsem do Evropy každé 3 až 4 dny, vyprávěl o životě indiánů, o pokrocích studentů, o ožralovi, jenž mne obtěžoval, o tarantuli, již jsem nalezl první večer ve svém pokojíčku, a tak vůbec o všem. Celkem jsem na blog umístil přes 70 článků a nespočet fotografií a videí.

Byl o tvé postřehy skutečně zájem mezi tvými kamarády, již se s vámi rozhodli pomáhat?

Nejen mezi nimi! Na svém blogu http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/b... jsem bez jakékoli mediální podpory zaznamenal na dvacet tisíc přístupů během 7 měsíců. Psali mi lidé z celého světa. Kamarádka Simča Česáková mi pomáhala články překládat do angličtiny, na to se mi již nedostávalo času. Kontaktovala nás dokonce komunita Čechů žijících v Los Angeles, přišli s nápadem, že by v LA uspořádali mezi českými spoluobčany sbírku na podporu našeho projektu. To mi připadá skvělé. Víte, převratnou myšlenku vidím v tom, že s námi skutečně může pomáhat každý. Žijeme v Evropě, na žádném jiném kontinentu není životní úroveň vyšší, život snazší. Nemáme hlad, všichni máme přístup ke vzdělání a zdravotní péči. A pro toho, kdo chce někomu na druhém konci světa podat pomocnou ruku, není 200Kč měsíčně problém. Jádro mé vysílající komunity tvořili moji přátelé z pivnice od Sršně! A já jsem hrdý, že právě s těmito nemajetnými lidmi jsme společně dokázali zasáhnout do životů chudých Indiánů v dalekém Mexiku. A o to intenzivnější byl zájem z obou stran. Někteří mexičtí studenti (galerie mexických studentů a jejich studijní výsledky zde: http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/a...) si dokonce začali vyměňovat první e-maily s mými kamarády z vysílající komunity. Jeden z nich, Galdino, s námi již paří po internetu Football Arenu.

To zní až dojemně. Co institucionální podpora?

Budeme hledat. My jsme se s Helen vrátili z pilotního projektu, chtěli jsme odzkoušet, zdali náš nápad bude fungovat v praxi. Každý jsme vyučovali angličtinu ve dvou různých komunitách po dobu 3 měsíců. Nenaskytl se jediný problém. Nyní je na čase hledat další dobrovolníky a jejich „sponzory“. Do Mexika se chceme vydat znovu od září či října. „Vysílající komunitu“ může samozřejmě reprezentovat také jakékoli umělé seskupení lidí. Může to být obec, škola, firma, sportovní klub, hudební skupina, církevní sbor, politická strana… kdokoli, kdo chce „kolektivně“ a adresně pomáhat. Více subjektů může spolufinancovat jednoho dobrovolníka. Zde neklademe žádné podmínky či omezení. Moje osobní vize je, že jednoho dne bude Evropa prošpikovaná městy, které si budou do rozvojového světa vysílat své dobrovolníky. Náklady jsou zanedbatelné, přínos pro světovou společnost značný. Veřejnost se navíc z blogu dobrovolníka dozví ledacos zajímavého z tak odlišné kultury, která nás může v mnohém inspirovat.

V čem inspirovala Tebe?

Dobrá otázka. Velmi mne překvapilo, že lidé žijící na hranici chudoby dokážou fungovat jako komunita. Dokážou pomáhat jeden druhému. A to je dělá relativně šťastnými. Pracují 7 dní v týdnu, aby se uživili, podpora ze strany státu samozřejmě téměř neexistuje, ale i přesto se na vás smějí a dělí se s vámi i o to málo, co mají. Po této cenné zkušenosti si více všímám kupodivu nešťastných v blahobytu žijících Evropanů. Individualismus nás dle mého názoru ke štěstí nepřivádí. V komunitě a spolupráci vidím potenciál. A inspiraci. Druhý závěr souvisí s prvním. Pomáhání nás těší. Máte-li možnost někomu pomáhat, je to pro vás nepřímý důkaz, že je na světě spousta lidí, kteří jsou na tom podstatně hůře. A uvědomit si toto v dnešním komplikovaném světě není vůbec na škodu. V západním světě máme všichni materiální a intelektuální podmínky na to, abychom pomáhali, abychom byli šťastní. Tak proč nejsme?

V jakých částech Mexika jste působili a jaké byly komunity, ve kterých jste vyučovali?

Mexiko je země plná kontrastů. V metru vedle sebe vidíte sedět boháče v saku a žebrajícího bezdomovce, za vilovou čtvrtí místních milionářů začínají obávané slumy. A podobně je to s přírodou. Mexiko je třináctou nejrozsáhlejší zemí na světě (téměř 2 miliony km2), každý kout je přitom jiný. Helen působila v Tierra Blance (polopoušť) a Cuetzalanu (džungle), já jsem učil v Huasca de Ocampo (hory, 2500 m n. m.) a v Rio Manso (džungle). Až na vesničku Huasca de Ocampo byly zbylé komunity plně indiánské. Popisovat zde kulturní osobitost a osobní zážitky by bylo na dlouho. Pokud by to čtenáře zajímalo, doporučuji navštívit můj blog, kde si celou moji anabázi, včetně vyděšených předodjezdových pocitů, mohou „odžít“ od začátku až do konce na vlastní kůži: http://filipsena.blog.idnes.cz/c/57961/1-Mnoho-ota.... Druhou možností je navštívit některou z besed a prezentací, jež budu pořádat zde na Českolipsku např. sobota 4. července od 17h v DDM Libertin.

Co tedy čeká CommUNITY inspiration v nejbližších měsících?

Tak v první řadě se snažíme o našich aktivitách informovat veřejnost, na jejíž aktivním zapojení je náš projekt koneckonců založen. Tzn., že děláme besedy a prezentace po čajovnách, školách, univerzitách, klubech apod. Zaznamenali jsme též zájem ze strany médií, máme za sebou vystoupení v Českém Rozhlase (http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player.h...) a České Televizi (http://www.ct24.cz/vysilani/2009/0/26/10159874281-...). Dále hledáme dobrovolníky, které následně vyškolíme ve speciální výukové metodě CommUNITY inspiration. Pak již přijde na řadu hledání zájemců z řad veřejnosti o účast na projektu coby členů „vysílajících komunit“. Začátkem října chceme znovu vyrazit pomáhat do terénu. V Mexiku je vše připraveno, zájem z jejich strany je značný. Kontaktovala nás již dokonce i jedna indiánská komunita z Chile. Jako každá neziskovka musíme také hledat partnery a sponzory. Z peněz vysílající komunity je financována přímo práce dobrovolníka, nyní nastává čas začít hledat zdroje, jež poslouží též na krytí provozních nákladů organizace. Boj o přežití je v plném proudu. Všichni nicméně věříme, že projekt, jenž spojuje lidi a činí všechny zainteresované o něco šťastnější, si právo na existenci vždycky vybojuje.

Tak Vám budeme držet palce! Závěrem mě napadá, kam se mohou obrátit případní zájemci o účast na vašem projektu?
 

Díky! Určitě doporučuji navštívit náš web www.communityinspiration.com, kde je možno nalézt potřebné informace i kontakty. Já jsem kdykoli k dispozici na filippo.sena@gmail.com či tel. 775 685 509.