Jiří Pačinek, který se narodil v roce 1972 v Litoměřicích, se již od mladických let věnuje své jedinné vášni – sklu. V roce 1990 úspěšné zakončil s vyznamenáním studium na Středním odborném učilišti sklářském v Novém Boru.

Po krátkém působení ve sklárně Chřibská 1414 začíná v roce 1992 působit ve firmě AJETO. Zde se také setkává s předními designéry a umělci (René Roubíček, Bořek Šípek, Leon Applebaum, Rony Plesl, Sem Schanzer, Louis Sakalovski, Charles Parriott, Anna Torfs...), kteří mají na jeho práci zásadní vliv. Pravidelně se účastní mezinárodních sklářských sympozií, konferencí i jiných profesních a uměleckých setkání po celém světě. V roce 2008 si plní svůj dávný sen a otevírá svou vlastní huť.

Co Vás přivedlo ke sklářství?
Starší bratr mého kamaráda ze ZŠ studoval na sklářském učilišti v Novém Boru. Chtěl jsem se podívat do sklárny a on mi zařídil návštěvu sklárny Egermann. Ten den jsem prvně viděl sklovinu – tu oranžovou hmotu, cítil její žár a neskutečnou energii – a bylo mi jasné, co chci zkusit, naučit se a pokud možno dělat v mém životě.

Spolupracoval jste s celou řadou špičkových designérů. Který Vás nejvíce ovlivnil?
Ano. Měl jsem tu čest spolupracovat s celou řadou lidí z celého světa. Z každé takové spolupráce si člověk odnese nějaké zkušenosti a vzpomínky. Nejvíce mě však ovlivnili pánové René Roubíček, Bořek Šípek a na samém začátku Petr Novotný.

Léta jste působil ve sklárně AJETO. Co Vám tato zkušenost přinesla?
V Ajetu jsem působil dlouhých šestnáct let. Ajeto byla moje „rodina“. Práce v tomto vesměs přátelském kolektivu mi dala mnoho. Konkrétně pan Novotný mě naučil moc. Dost na to, abych se mohl před nedávnem osamostatnit.

České sklářství prochází obrovskou krizí. Jaký měla dopad na Vás? Loni jste si otevřel vlastní huť. Jak se Vám daří v dnešní době?
Pochopitelně jsme pocítili změny. Ne v tak dramatickém měřítku, ale přece. Není to v této nelehké době jednoduché, nicméně zatím fungujeme. Věřím, že ti, kteří krizi překlenou, zažijí lepší časy, až se celá situace uklidní.

Co si myslíte o záměru Libereckého kraje zavřít nejstarší sklářskou školu na světě v Kamenickém Šenově?
Z médií se veřejnost může dozvědět leccos. Můj názor je takový, že bude ohromná škoda, pokud školu v Kamenickém Šenově skutečně zavřou. Následky, které to přinese, si snad lidé, kteří o celé věci rozhodují, ani neuvědomují. Cítím to jako podraz vůči všem lidem, kteří školu celá ta léta, neřku-li staletí, budovali. Je to neúcta k tradici.

Co si myslíte, že by pomohlo „na nohy“ našemu tradičnímu řemeslu?
Je to již otřepaná fráze... nové tvary, technologie, techniky a barevné kombinace... ale vidím to tak. Navštivte sklářské muzeum v Novém Boru, kde můžete vidět výstavu děl ze soutěže „Řemeslo a umění ve skle“. Náhodou jsem byl členem komise a byl jsem mile překvapen. Velká spousta zúčastněných přišla s velmi zdařilými věcmi. Musím zdůraznit, že převážně mladší generace – tedy studenti či absolventi sklářských škol z Nového Boru a Kamenického Šenova. Ti doslova perlili. To je budoucnost českého sklářství. Zavřením škol tedy hodíme budoucnosti našeho sklářství pořádný klacek pod nohy.

Dokonce jste si otevřel i vlastní galerii. Co v ní můžeme vidět?
Už na učilišti jsem měl sen produkovat vlastní věci, mít prostory, kde je zhotovovat a pokud možno i prodávat. Přímo v mém domě v Lindavě se doslova nabízely prostory, kde jsem to celé zrealizoval. Zde můžete vidět mé nejlepší kusy.

Chystáte výstavu? Jakou?
Od 4.12. probíhá výstava „Creo ergo sum“  (tvořím, tedy jsem) v Ajeto muzeu v Novém Boru. Je to nový projekt, který vzešel z hlavy mého kamaráda Vratislava Budského. Ten před čtyřmi měsíci přišel s nápadem udělat grafiky s motivem mých skleněných plastik. Třetím potom byl Petr Fiala. Ten nafotil má díla a sám také upravil fotky. Udělal umělecké fotomontáže vycházející z mých děl.
Je to tedy společný projekt, v němž se prolínají a společně doplňují tyto tři disciplíny. Můžete tu vidět mé plastiky s jejich obrazy v pozadí (do poloviny ledna 2010). Všechny vás srdečně zveme. Jistě v budoucnu budou další takové výstavy.

Účastníte se sklářských sympozií po celém světě. Kde se Vám nejvíce líbí a v čem vidíte jejich přínos?
Symposia a jiné společné mezinárodní akce mě posilují. Je dobré vidět spoustu šikovných lidí, je to motivující. Člověk nesmí usnout na vavřínech a musí usilovat o nové techniky a styly. Spousta českých sklářů si myslí, že jsme nejlepší na světě. Návštěva takové akce či muzea někde venku by jim otevřela oči. Jistě by pak změnili názor (bez urážky).

Na které své dílo jste nejvíce pyšný?
Nezmiňoval bych konkrétní kus, spíše spolupráci s výtvarníky a designéry, kteří se vracejí po společně vyvedeném „díle“, a to často s novými a složitějšími nápady. Na takové dílo jsem vždy pyšný.

Kde berete inspiraci?
Všude kolem. Mám rád zvířata a přírodu. Tam je inspirace mnoho. Stačí se dívat. Nemohu však popřít, že hodně inspirace čerpám ze spolupráce s pány Roubíčkem a Šípkem, zmíněnými výše.

Zbývá Vám kromě lásky ke sklu ještě nějaký čas i na jiné aktivity?
Jistě nejsem jediný, komu je koníčkem práce. To zabere spoustu času. Trpí tím moje rodina, ale přesto v ní mám velkou podporu. Žena mi hodně pomáhá. Máme spolu dva kluky. Pokud nezmění názor a budou mít kde studovat, chtěli by být také skláři. A to mě velmi těší.

Děkuji za rozhovor.

Anna-Marie Neduhová

více na:

http://www.pacinekglass.com/