Možná o takové kariéře sní právě ti, kteří s kufrem od kytary chodí do místní ZUŠ a dřou do omrzení stupnice. Hrát ve špičkové kapele, koncertovat v USA a pak nastoupit cestu sice mladého, ale respektovaného a úspěšného hudebního producenta, který stojí za kariérou i letošního slaviččího objevu Marka Ztraceného. Přesně to má za sebou Martin Ledvina – muzikant, který kdysi v České Lípě začínal.

Pamatuješ se na své hudební začátky?

Ke kytaře mě přivedla máma, ve čtrnácti, když jsem byl nemocný. Půjčila si od sousedky kytaru a naučila mě pár akordů. Chodíval jsem do Mimoně na nádraží, kde se každý čtvrtek scházela parta s kytarami, basou, houslemi a podobně. To mě asi přivedlo k bluegrassu a country vůbec.

Komu z České lípy bys poděkoval ohledně své kariéry?

Největší vliv na mě měl Honza Mácha, kluk o pár let starší než já. To byl můj největší hrdina. Všechny nahrávky, které jsem poslouchal, jsem měl od něj a hlavně jemu jsem se chtěl vyrovnat.

V osmnácti letech jsi se dostal do špičkové country skupiny Druhá tráva. Jak moc přínosné bylo působit šest let ve skupině s tak skvělými muzikanty jako Luboš Malina, Luboš Novotný či Robert Křesťan?

Pro mě to byl splněný sen. Festivaly, stopadesát koncertů do roka, člověk byl pořád na šňůře a to jsem přesně chtěl. Tři měsíce po tom, co jsem nastoupil, jsme jeli do Ameriky. Musel jsem přestat se školou. Sice mě bavila, ale hraní s kapelou – to vlastně byla škola na druhou.

Bylo těžké přejít posléze na dráhu hudebního producenta?

Kromě hraní s Druhou trávou jsem časem přibral působení v kapele Lenky Dusilové. Nedalo se sedět na dvou židlích, navíc se ozvala únava, protože hraní už bylo moc. Problém byl ve mě – lidi mi říkali: Hele, tebe pálí dobré bydlo, když odcházíš z Druhé trávy. Lenka mi pak dala důvěru, abych s ní udělal desku Mezi světy, která spoustu lidí přesvědčila, že na to mám.

Podle čeho se rozhoduješ do kterého projektu vstoupíš?

Snažím se, pokud možno, nepotlačovat individualitu i schopnosti interpreta a přitom zachovat rozměr stravitelný pro širší publikum. Musím cítit, že to chci dělat. Mám rád přirozené cesty – někoho potkáš, dáš řeč, někomu někoho doporučíš, někdo tobě… V tom mi hodně pomáhá Martin Červinka ze Sony BMG, což je typický „scout“, vyhledávač talentů. On to konzultuje se mnou z hudebního hlediska a sám řeší organizační složku. Sám má muzikantské cítění a dokáže lidi odhadnout. To byl případ I Marka Ztraceného, kterému jsem produkoval desku naposledy.

Jak poznat talent typu Marka Ztraceného? A co udělat pro to, aby to nebyla hvězda, která za sezónu zase zhasne?

To je ta schopnost, když se sejdete na pracovním obědě a seznamujete se navzájem, vidět v tom vyjukaným klukovi ve svetru, který mu přinesl svoje nahrávky, budoucí hvězdu. A buď to vidíme, nebo ne: nevytěžené zlato, nevyužitý potenciál. Není ovšem pravidlem, aby to byl totálně neznámý člověk. Když jsem dělal s Tomášem Klusem, měl už skoro svou desku hotovou a to nemluvím o Anetě Langerové, která byla obrovskou hvězdou, ale chtěla jít někam jinam.

Anetu média při podzimní šňůře ostře sledovala, jak jsi vnímal některé poznámky o „zkrachovalé hvězdě“?

Některé haly se neprodaly a tak se koncerty přesunuly do menších prostor, což je normální. Druhý den jsem si koupil noviny a nepřestal se divit: „Ten pán, co to psal byl asi na jiným koncertě než já včera…“ S Trávou i Lenkou nás novináři spíš podporovali, ale tohle byla změna. Přitom jsem neměl pocit, že bych nějak diametrálně uhnul od svého směru. Když jsem o tom mluvil s klukama v kapele tak jen pokrčili rameny a řekli: Vítej v klubu.

Máš toho za sebou dost na to, aby se i o tobě dalo říci, že jsi hvězda.

Pro mě v tom šoubyznysu a na hudební scéně se lidé dělí na dvě kategorie, hvězdy a lidi kolem nich. Když si ten „sloužící“ myslí, že je hvězda, tak to nikdy nebude fungovat. Pro mě jsou Aneta, Lenka, Marek, Tomáš jednoznačný hvězdy. Ne proto, že je někdo udělal ze dne na den, ale proto, že v sobě něco měli a šli za tím. Je to práce, písničky se přece samy nenapíšou, nenahrajou, nezpropagujou. A kromě toho ten dotyčný musí v sobě mít „něco“. Uslyšíš ho a něco to v tobě zanechá.

A ty sám?

Já jsem jednoznačně sluha. A když jsem si to uvědomil, začalo se mi konečně dařit (Smích)

Poslední otázka – máš nějakou radu pro současné českolipské kytaristy?
Ať cvičí! A jestli to myslí vážně, ať vypadnou někam, kde to hudbou žije. Jamují, hrají na ulici a při tom třeba mejou nádobí. A taky ať chodí do rockových klubů. Když občas navštívím Lípu, vidím na ulici spoustu lidí s kytarama. A když se bavím s klukama, jsou trochu rozpačitý, že prý nemají kde hrát… Řekl bych, že Česká Lípa potřebuje fungující rockový klub víc než divadlo.

Děkuji za rozhovor

Jan Dušek