S ředitelkou DDM Libertin si povídala Anna Neduhová.

V Libertinu působíte již téměř deset let, čemu jste se věnovala předtím, než jste sem nastoupila?
Než jsem přišla sem, tak jsem krátce pracovala jako metodička pro mateřské školy a domy dětí, tenkrát to byl školský úřad na okrese. Předtím jsem pět let učila a stála jsem u zrodu MŠ
a ZŠ Klíč.

Takže se pedagogice věnujete už řadu let?
Vlastně už od té doby, co jsem dostudovala, což bylo v roce 1975, se věnuji stále dětem a musím říct, že mě to stále baví, protože práce s dětmi je bezvadná. Funkce ředitelky má svá úskalí, především v tom, že člověk stráví hodně času papírováním a v kanceláři, ale na druhou stranu má možnost si s dětmi naplánovat to, co ho baví a co s nimi rád dělá.

Co Vás přivedlo k této práci? Chtěla jste ji dělat odjakživa?
Odmala jsem věděla, že chci být učitelka, respektive že chci pracovat s dětmi. Již od svých patnácti let jsem jezdila na tábory, nejdřív jako praktikantka, později jako oddílová vedoucí a nakonec i jako hlavní vedoucí. Vždy mě bavilo vymýšlet nějakou zábavu. Už když jsem byla malá, vymýšlela jsem pro naši partu různé výpravy. To mě prostě naplňovalo, uspokojovalo. Asi jsem taková hravá.

Jak se pod Vaší taktovkou změnil Libertin?
Tak já si myslím, že to je i vidět, hlavně v prostředí. Snažím se, aby to prostředí bylo atraktivní pro děti i mládež. Víte, jak to chodí, zpočáku to tu bylo cítit takovým tím totalismem, starý nábytek, zdi... Tak jsem se pokusila to trochu zpestřit, nábytkem, barvami... Taky se snažím, abychom tu měli pro děti pestrou nabídku činností, takže když přijde někdo z mládeže s nějakým nápadem a já si myslím, že to bude děti bavit, tak se snažím to dotáhnout do konce. Protože chci, aby tu byl otevřený prostor všem.

Co považujete za svůj největší úspěch? Na co jste pyšná?
No, pyšná asi moc nejsem. Úspěchem bych nazvala to, že jsem se prokousala vlastní vnitřní legislativou DDM, protože to obnáší spoustu směrnic, vnitřní řád a plány (je jich asi dvacet), a ty jsem musela všechny vytvořit, protože tady vlastně vnitřní legislativa neexistovala. Trvalo mi asi pět let, než jsem ten systém pochopila.
A pochopitelně to, že sem chodí děti. Snad všechny děti v České Lípě vědí, co to je Libertin, a snad znají tu naši sovičku, kterou pro nás nakreslila jedna holčička.

Co považujete za svoji největší prohru?
Nevím, jestli je to prohra, ale měla jsem představu, že využijeme i přilehlé libertinské terasy. Mám projekt na to, že by se to zastřešilo a odhlučnilo, protože děti rády tancují, zpívají a hrají na hudební nástroje, na což nám tu chybí vhodný prostor.
Bohužel právě hraní na hudební nástroje jsme museli zrušit, protože nám tu po dětech dokonce stříleli, máme díru v okně dole v sále, protože někomu v sousedství zřejmě vadil hluk. Takže by tu vznikl ještě jeden sál, který by mohli využívat všichni, ostatně náš jediný sál je neustále zadaný.
Vidím, že tu chybí nějaký prostor, který by byl otevřený všem, protože otevřený klub jsme byli nuceni uzavřít kvůli malému prostoru. Samozřejmě nám do klubu chodilo mnoho romských dětí, které byly trochu hlučnější, a to nekorespondovalo s informačním centrem, kde si lidé vyhledávají informace a je potřeba klid.
Do klubu mají nyní přístup pouze členové našich kroužků. Mám pro Romy slabost, protože si říkám, že dokud zpívají a tancují, tak nelumpačí někde na ulici, ale v ICM to prostě nefungovalo. Takže mám takovou představu, že by vznikl otevřený klub, který by byl tady v Lípě potřeba. Budova patří církvi, s níž jsme se zatím bohužel nedomluvili.

Takový prostor by byl určitě potřeba. Já je tu potkávám a chovají se slušně, občas, když je zavřeno, tváří se smutně, že nemůžou dovnitř.
Chovají. Ovšem i některým maminkám, které nám sem vodí děti, se nelíbí, že by takové děti trávily čas s jejich dětmi. Teď jsme tu měli koncert, hráli Cínovci. Všichni si společně zazpívali, zatančili a byli rádi, že to měli kde uskutečnit. Mrzí mě, že jsme to museli takhle rozhodnout, ale bohužel to jinak nešlo. Je mi smutno, když je potkávám na chodbě a oni se mě ptají:
„Paní ředitelko, a proč tam nemůžeme? Protože jsme černý?“
Je mi jich líto a říkám: „Ne, ale protože tam nemůže být tolik dětí a chodí tam děti z kroužků, snad vám vytvoříme nějáký prostor, kde budete moct tancovat a zpívat.“ To je to jediné co chtějí. Kdyby měli chodit do nějakého kroužku, tak ho nezaplatí, respektive jejich rodiče ho nezaplatí, asi jim to nepřijde jako dobrá investice.

Letos jste docela radikálně změnili terasu a zřídili teraristický kroužek. Na co se můžeme těšit v příštím roce?
Jak jsem již říkala, je to o těch nápadech, se kterýmy občas někdo příjde a když se mi zdají smysluplné, snažím se udělat vše pro to, aby se daly zrealizovat. Veronika přišla s nápadem, že by se sklářským výtvarníkem Janem Faltou vyzdobili terasu, aby ji mohly využívat maminky s malými dětmi, což se myslím moc povedlo, je to krásné. František přišel s nápadem, že bychom tu mohli mít hady, a zrovna o hady byl mezi dětmi obrovský zájem, tak jsme se do toho pustili.
Co bude příští rok, to uvidíme, nechme se překvapit. Každý rok je zájem  o něco jiného, tak se snažím, aby byla každá klubovna pro děti něčím atraktivní.
Uvažuji nad prostorem, kde by se mohl každý zadarmo připojit na internet, k čemuž tady v Lípě není taky nikde příležitost. Plus počítače v každé klubovně, aby se i během kroužku mohly děti připojovat a shánět si aktuální informace.

Nabízíte celou škálu kroužků, pro nejmenší děti, mládež i kursy pro dospělé...
Je naším cílem, aby sem každý mohl přijít a věnovat se tomu, co ho baví. Měli bychom především nabízet zábavu pro děti, mládež, případně dospělé. Ovšem těžko si bude někdo dospělý např. pořizovat pec, aby si mohl doma dělat něco z hlíny, a proto děláme ty otevřené dílny, aby se tak rozšířilo kulturní vyžití pro všechny tady v České Lípě.

Který kroužek byste sama nejraději navštěvovala?
Já jsem taková všestranná, takže u mě to není o kroužku, ale spíš o vedoucím, jaký má přístup, jestli umí zaujmout. Je těžké sehnat někoho, kdo to opravdu umí, je to o tom koníčku, který ten člověk má a dokáže jím nadchnout i ostatní a předat své vědomosti.
Obdivuji některé externí lektory, kteří sem chodí po práci a jsou tu pak ještě s dětmi. I když jsou to lidé bez pedagogického vzdělání, dokážou děti zaujmout.
Nerada bych někoho upřednostnila. Já ráda sportuju a tancuju, takže bych volila asi flamenco, taiči, máme i dobré výtvarné kroužky, nebo třeba angličtina, ta by se mi taky hodila. Myslím, že všechny kroužky jsou dobré. Snažíme se, abychom aktuálně nabízeli to, o co je zájem, děláme ankety, ale bohužel to občas ztroskotá na tom, že neseženeme vedoucí, jako třeba teď u florbalu.

Co byste tady v Libertinu ráda změnila, kdybyste měla neomezené možnosti?
Tak to by byl ten sál. Chybí nám tu prostor, kde by se děti mohly realizovat, vhodnyý i k pořádání přednášek, či koncertů. Dále nám tu chybí i skladovací prostory.

Myslíte si, že by se to dalo nějak vyřešit? Třeba i přesunem?
Je to dobré místo, všichni jsou na něj zvyklí, všichni to mají stejně daleko. Velmi mě nadchnulo jedno centrum pro mládež, které jsem navštívila v Berlíně. Bylo udělané ze starého pivovaru. Prostor byl úžasně využit, malé nádvoří, kde se mohla mádež scházet, bylo obklopeno divadlem, kluby, tanečními sály, internetovou kavárnou... Prostě vše na jednom místě. Takže mě napadl náš pivovar, ale pivovar není města a bylo by to asi velmi drahé.
Nemusely by to být nové prostory, ony mají děti i radši, když má prostor nějaký svébytný punc, který si mohou i samy dotvořit. Napadla mě i hasičárna. Bohužel všechno není tak jednoduché na realizaci.

Práce s dětmi je poměrně náročná, jak relaxujete?
Jednak mám dva pejsky, které hlídám dceři a přítelovi, se kterými chodím na procházku. Mám ráda turistiku, hory. Vlastně relaxuju i s těmi dětmi. Když už jsem otrávená z toho papírování, tak si naplánuju nějaký výlet s dětmi. Takže v podstatě relaxuji aktivně. Mám ráda i rodinné sešlosti, ráda si zalezu do teploučka s knížkou, mám ráda práci na zahrádce, posezení
s přáteli, divadlo.

Máte nějaký tajný sen?
Mám teď jeden velký sen, protože jsem začali společně budovat dům, takže mým snem je, aby se nám to všechno povedlo, jak jsme si to naplánovali.
Můj přítel je architekt, takže to celé namaloval, je to starý dům. Takže si přeji, aby se nám to povedlo a my tam pak společně mohli bydlet i s dětmi.

Tak ať se vám to splní a děkuji za rozhovor.

Anna-Marie Neduhová