Václav Kozuk 1.část
Poprvé si dnes čtete o muzikantovi, který již zemřel. Představit si ho můžeme díky jeho stejnojmennému synovi. První část je rozhovor s Václavem Kozukem mladším, část druhá, která vyjde za měsíc, představuje Václava Kozuka jako muzikanta.
Byl jste ještě mladý, když váš otec zemřel. Přesto si musíte něco pamatovat. Máte nějaké vzpomínky spojené s jeho bubnováním?
Jistě. Vzpomínám si, jak na prostoru zadního okna naší škodovky ležely permanentně paličky k bicí soupravě. Párkrát nám doma v ložnici stály i tomtomy s kopákem a my s bráchou jsme do nich třískali vařečkami. Z tátovy bicí soupravy nám zbyl akorát virbl, dvě šlapky ke kopáku a jeden činel bez stojanu. Zbytek se ztratil, prý za velmi podivných okolností, někde na Jednotě, kde naši pracovali. Tátův bubenický výkon jsem ale naživo nikdy neviděl. Jen jednou se přišel podívat na mou školní besídku – to mi bylo asi osm – kde hrála nějaká hudební skupina – a z toho, co předváděl ten člověk za bicími, si div nerval vlasy hrůzou.
Jak o jeho kariéře mluví vaše matka? Jde o vzpomínky spíše obdivné, nebo měla s jeho muzikantskou kariérou „problém“?
Mamince určitě byla tátova pravidelná vystoupení leckdy nepříjemná. Záleželo na situaci. Rozhodně pak v době, kdy jsme já i brácha byli hodně malí, a mamka musela zůstávat s námi sama doma, zatímco táta jezdil po koncertech – a to nejen o víkendech, ale i ve všední dny po práci, a vracel se až k ránu – to by asi nebylo po chuti většině lidí. A že naše mamka je hodně tolerantní člověk!
Byl jste vy veden k hudbě? Ať aktivně či jako posluchač.
Doma jsme měli kotoučový magnetofon Tesla a neuvěřitelné kvantum pásků, a když je táta pouštěl, vždycky jsme se s bráchou ochomýtali okolo. Dodnes si vzpomínám, jak jsem vyžadoval „konec s cinkáním“ – bylo to finále While My Guitar Gently Weeps od Beatles s výrazným chřestěním tamburíny. Později se kotoučák rozbil, táta zemřel a na hudbu nějak nebyl čas. Pak jsem – ještě desetiletý – prostřednictvím jednoho spolužáka na základní škole slyšel opět Beatles a uvědomil si, že to vlastně znám. Mamku to muselo určitě příjemně překvapit, protože i ona na téhle hudbě vyrostla. Začala mi shánět nahrávky, já pak zkoušel i hrát na kytaru (mamka na ni jako mladá hrávala), ale chyběla mi vytrvalost. Bicí mě pochopitelně taky okouzlily – ale do paneláku, to by nás asi sousedi sežrali. Stal se ze mě tedy alespoň posluchač s touhou vědět o každé nahrávce a interpretovi všechno. Pořád mám v hlavě miliony informací o triumvirátu svých oblíbenců – Beatles, Stones a Dylanovi – na úkor leckdy důležitějších věcí. Mezi spolužáky, mezi nimiž frčely blbosti z hitparád, techno a podobně, jsem platil za nevídaného exota, který se brodí v minulosti a současnou hudbu ignoruje. Na střední škole jsem pak sehnal kotoučák, protože tam chtěli jeden starší – i když funkční – bůhvíproč zlikvidovat, a tak jsme se mohli konečně pořádně seznámit se vším, co nám po tátovi doma zbylo. Brácha se kupříkladu na základě těch pásků zažral do Maďarů – a ukažte mi někoho dalšího, kdo před dvanácti lety poslouchal ve svých šestnácti Omegu, LGT a podobné kapely! Zpětně mě strašlivě mrzí, že se táta nedozví, že oba jeho synové poslouchají stejnou muziku jako on a že já už ji vštěpuji i své dvouapůlleté dceři. Zbožňuje film Žlutá ponorka a začíná sama pozpěvovat písničky Beatles. Před spaním ode mě nechce pohádku, ale zazpívat cokoli od Beatles. Členy kapely umí i vyjmenovat. Snad to chytne i syna. Myslím, že tátu by tohle rozhodně potěšilo.
Kdy vás napadlo, že se pokusíte dát dohromady fakta o svém otci?
Přiznám se, že jsem se o tátovu hudební kariéru nikdy blíže nezajímal, ani vlastně nevím proč. Fotky jsem doma viděl, to ano, ale zkrátka mi nedocvaklo, že bych se měl začít pídit po nějakých informacích. Pak k tomu přispěla náhoda: coby pravidelný návštěvník jediné novoborské cédéčkárny jsem tam byl jednou zastaven jiným zákazníkem, který s vyvalenýma očima řekl: „Hele, ty seš mladej Kozuk? Já znal tvýho tátu, to byl nejlepší bubeník široko daleko. Jednou jsem byl na jejich koncertě, a že prý se bude hrát Traveller in Time od Uriášů. Tak jsem si říkal: No nazdar, tam je ten těžkej bicí part v úvodu, a každej to jen tak šolíchá… Táta ne, ten to odehrál tak, že jsem zůstal stát s otevřenou pusou.“ Hned jsem běžel domů pustit si zmíněnou skladbu, vybalil tuhle historku na mamku, a ona říká: „Já vím, že byl dobrej bubeník, to mi neříkáš nic novýho.“ A já ji začal otravovat: kdo je to tady na těch fotkách, co je tohleto za kytaristu…
Zkoušel jste už kontaktovat někoho dalšího kromě mě?
Snažím se spojit s každým muzikantem, který kdy s tátou hrál. Co vím, tak dva už nejsou naživu, jeden se zabil pádem ze zídky ve Sloupu v Nároďáku a druhý při nějakém blbnutí na motorce, ale jinak mám docela úspěch. Obrovskou zásluhu na tom má především internet, kde se dají sehnat minimálně e-mailové adresy. Hodně mi pomohl Milan Kudelka, na kterého si vedle Vlastimila Záklasníka a Alexeje Novotného vzpomněla mamka jako na prvního. Pan Kudelka byl vůbec první, koho jsem oslovil. Vychrlil na mě minimálně deset jmen a rovnou mi i dal telefony. Další byl Petr Živsa, s kterým jste už dělal rozhovor – ten mi poskytl i neuvěřitelně cenné fotky Jupiteru někdy z roku 1966 nebo 1967, jak hrají na sloupském koupališti. A pak nastala řetězová reakce – jeden mi vyjmenuje spoluhráče, já na někoho z nich narazím na internetu, spojím se s ním, ten mezi řečí zmíní dalšího… a už to jede. Psali mi Stanislav Linhart, Bořek Poláček z Jablonného, Jiří Vinduška, který je teď hoteliérem ve Starých Splavech, nynější sportovní redaktor České televize Pavel Čapek, Pavel Půhoný, Jaroslav Hach, po telefonu jsem mluvil s Petrem Baumgartnerem, s kterým hrál táta v Paragrafu, i s Albertem Jindrou, s nímž hrával jazzík. Návštěvy už mám předběžně odsouhlasené pány Záklasníkem, Milanem Andělem a Aloisem Závětou, ale zatím jsem se k nim nedostal. Lexa Novotný se se mnou spojil přes Skype, Karel Plíhal (dříve Mráček) mi poslal SMS. Někteří zatím vůbec nereagovali, na jiné, jako na Jaroslava Kuliše, Jaroslava Zahálku, Jiřího Raka nebo Jiřího Čapka, ty kontakty zkrátka nejsou.
Milan Bárta
Václav Kozuk (1948-1990)
bicí ve skupinách Jupiter, Exploze 70,
Connie & The Spirits, Clavus, Paragraf,
Skupina Aloise Závěty, Studio R Oty Němečka.