Záhy se stal nejpopulárnějším Českolipákem v dějinách beatu sólový kytarista a zpěvák Pavel Žalman, který pohazuje svými dlouhými kučerami. Oblečený v andílkovském růžovém úboru zpíval jako ďábel. Znalci z lidu beatového jej cenili skutečně velmi vysoko - jak by ne, vždyť jej chtěla před zahájením sezony získat pro sebe pražská beatová skupina The Rebels.

Jen málo upravenou citací z dobového tisku uvádím druhou část pátrání po pamětnících vzniku českolipského undergroundu. Byl to nářez, když jsem po vydání prvního dílu otevřel emailovou schránku a zjistil, kolik lidí si stihlo během odpoledne článek přečíst a hlavně na něj reagovat.

Kým začít, abych nikoho neurazil a přitom stihl uzávěrku? Prohlížím černobílé fotografie, které ke mně z různých stran dorazily. Můj pohled upoutává charismatický zpěvák takřka pojídající starodávný mikrofon... oblečený v andílkovském růžovém úboru zpíval jako ďábel... ve schránce mám i jeho email s upozorněním, že píše od syna a mám raději zavolat. Telefonní číslo je přiložené.

Scházíme se stylově na zahrádce před Music clubem Luxor na Střelnici. Po podání rukou přecházíme neformálně k tykání.
„Tak tady byla naše základna. Původně zde bylo loutkové divadlo, ale léta se tady nic nedělo. Potom prostor na patnáct let získal Československý svaz mládeže. Jestli se nepletu, tak jsem jméno klubu Luxor vymyslel já. Ale napiš radši, že jsme ho vymysleli tak nějak společně,“ usmívá se Pavel Žalman šibalsky. I já už vím, že první díl vzbudil mezi rockery emoce. Kdo vlastně byl tím zakladatelem bigbítu v České Lípě? Vznikli dříve Kentauři, anebo Strawberry Sellers Group, u jejichž zrodu stál právě Pavel Žalman s Milanem Andělem?

„Nevím, kdo byl dříve. Kentauři hráli v Lukostřelci a my tady. Měli jsme svých starostí dost. Já studoval průmyslovku v Novém Boru a můj týden vypadal asi následovně: v úterý jsme měli zkoušku, ve středu jsme dělali v Luxoru Večery při svíčkách. Od šesti do devíti hodin. Ve čtvrtek zase zkouška. Ty bývaly od pěti do deseti. Celý víkend jsme hráli. V sobotu většinou zase tady v Luxoru, jinak všude okolo – v Děčíně, Varnsdorfu, Mimoni, ale třeba i v Plzni. Luxor byl opravdu naší domovskou scénou. Zadarmo jsme tady makali několik měsíců už v roce 1964. Záviděli nám ho i Pražáci, kteří museli zkoušet po sklepích a garážích.“

V půlce povídání Pavel vytahuje fotografie. Luxor by dnešní návštěvníci Electro disca či Ibiza soundu těžko poznali. Klasické dřevěné židle, bílé ubrusy, po obou stranách pódia tělesa ústředního topení, lustr z Kamenického Šenova, na stěnách čistě bílá malba zpestřená několika obrazy. Na dalších fotografiích už jsou členové kapely, která se původně jmenovala The Spiders (Pavouci), později až do svého zániku v roce 1971 Strawberry Sellers Group (Tlupa prodavačů jahod). Začínali ve složení Milan Anděl (basová kytara), Pavel Žalman (sólová kytara), Ota Korolus (bicí), Karel Sekyra (zpěv) a Pavel Půhoný (doprovodná kytara). Za vrchol Pavel Žalman považuje rok 1968, kdy kapelu tvořili kromě něho a Milana Anděla Karel Kodrle zvaný Bočan (bicí), Tonda Jeřábek (varhany) a především Tibor Damo.

"Tibor, to byl Cikán," vzpomíná Pavel Žalman. "Když poprvé přišel do klubu a prohlížel si naše kytary, měl jsem strach, že si budu muset dávat celou zkoušku pozor, aby nám něco nezmizelo. Kluci mu však kytaru půjčili a během pár minut bylo rozhodnuto. Dojížděl k nám skoro každý den z Děčína a hrál jako Jimi Hendrix. Stačilo pustit mu nahrávku a za chvíli už měl v ruce akordy. Přitom měl modrou knížku právě kvůli uším. Hladík hadr, fakt! Jednou jsme hráli někde na horách, venku, v zimě a on dokázal odehrát koncert i v rukavicích. Tu první zkoušku s ním si pamatuju jako dnes. Nacvičil s náma tři písničky a v sobotu odehrál v Rumburku na Dymníku čtyřhodinový vystoupení. Prostě improvizoval."
Jak jste se vůbec dali dohromady?

"Klasicky. Scházeli jsme se s Milanem Andělem a učili se hrát na kytaru. Pak jsme zjistili, že se tady upravuje ten klub, tak jsme se přidali a začali shánět další muzikanty a zkoušet."

Zajímaly mě písně, texty. "Texty jsem psal většinou já, hudbu jsme dělali společně s Milanem a pak i Tiborem, ale na nic si nevzpomínám. Zpívali jsme o běžných věcech, ale o lásce ne, toho bylo všude dost. Politicky jsme se taky nijak neangažovali. Zkrátka o normálních věcech. Pamatuju si jen na název písničky, kterou jsme nahrávali v ústeckém rozhlase. Ve stínu kalicha se jmenovala. Ale už fakt nevím, jestli to bylo o husitech či o chlastu," usmívá se a já si říkám, že to určitě ví. Moc mi to však nevadí. Vlastně jsem rád, že mi vyvstávají další otázky, které budu moci položit dalším členům kapely.

Co přehrávky, nebyly problém?
„V druhé polovině šedesátých let ne. Byla hodně uvolněná doba. Nahlásili jsme třicet až padesát písniček, oni si dvě nebo tři vybrali k přehrání a šli jsme. Důležité bylo pohlídat si, aby jen třicet procent bylo ze Západu. Další musely být autorské nebo z Východu. Při koncertech jsme měli u dveří svého člověka, který dával pozor, jestli nejde paní Flanderková z kulturní komise. A když přišla, na chvíli jsme prostě změnili repertoár.“

Konečnou skupině vystavily dvě okolnosti - normalizace a nástup jednotlivých členů na vojnu. Vlastně už změna na místě bubeníka během vzestupu kapely byla důsledkem odchodu Oty Koroluse do zeleného. V tisku se například objevila výzva novináře Pavla Stahla po triumfu na festivalu v Děčíně: "Bubeník skupiny má totiž prvního října nastoupit vojenskou službu na Slovensko a to by mohlo znamenat i rozpad skupiny, která se tak úspěšně dere a začíná předvádět opravdovou hudbu. Za celou českolipskou mládež vás prosím, soudruzi na Okresní vojenské správě, udělejte výjimku a umístěte Otu do některé posádky blízko České Lípy, aby mohl dojíždět na zkoušky a vystoupení."

Později odešli na vojnu i ostatní. Do republiky navíc dorazily "spřátelené" tanky. Novodobí inkvizitoři změnili na rockovou hudbu názor, Československý svaz mládeže se rozpadl a někteří znormalizovaní soudruzi si dobře pamatovali, že z Luxoru se distribuovaly protisovětské letáky. Záminkou k uzavření klubu se paradoxně stává záhon vyškubaných macešek v parku, aspoň tak to po letech vidí Pavel Žalman. Nepomáhají ani dva koncerty pro nově vzniklý Leninský svaz mladých.

Po návratu z vojny ještě dává Pavel Žalman dohromady skupinu Perpetuum Mobile, ve které mimo něj hráli Petr Šusta (sólová kytara), Jiří Chvojka (bicí) a Láďa Matějka (basová kytara). Ve svých dvaceti pěti letech končí s bigbítem po koncertu v Chotovicích, který po výtržnostech ukončila policie.

* Pavel Žalman (1948), sólová kytara a zpěv ve skupinách Spiders, Strawberry Sellers Group a Perpetuum Mobile.