„Jmenuji se Jaroslav Hach,“ začínal jeden z mailů, které mi dorazily do pošty po uveřejnění minulého dílu našeho seriálu.

„Snad jsem také trochu přispěl k českolipskému beatu. Začínal jsem jako patnáctiletý kluk v tehdy znovu se rodící skupině Kentaur II. Doufám, že to ode mě není drzost, ale pokud chcete, můžeme se sejít.“ Scházíme se v baru 777 nedaleko budovy České spořitelny. Šestapadesátiletý muž má šibalský úsměv, který musel dostávat fanynky na začátku sedmdesátých let pěkně do varu. 

„Jak bych je mohl dostat do varu? Prý kytaristů máme dost. Budeš bubeník! Jak já bubnování nesnášel, vůbec na mě ty holky neviděly,“ stěžuje si. Společně se pouštíme do skládání dalšího dílku mozaiky, kterou jsme nazvali Českolipský underground.

Původní Kenťauráci odešli na vojnu, oženili se, emigrovali nebo přešli do orchestru Rudy Nerada. Vakua v tehdejším závodním klubu Tatra fungujícím pod Vagónkou se tedy chopili kluci ze SVVŠ (dnešního gymnázia), z nichž hlavními tahouny byli Pražáci mající rodiče dlouhodobě v zahraničí a bydlící tehdy na internátě v Zahrádkách. Ti měli velký přehled o soudobé muzice. Letěli Roling Stones, Beatles a hlavně The Byrds. Proslavili se překopaným Dylanovým hitem Mr. Tamburine Man a hráli takový svižný kytarový rock, kterému dominovala dvanáctistrunná kytara. 

„Snažili jsme se jejich zvuk napodobit. Dodnes nevím, jak ho přesně  vytvářeli, ale my jsme prostě stáhli basy a pořádně to osolili,“ směje se Jaroslav Hach.

Do kapely ho dostal bratr Milda, který si s Jiřím Georgem Moudrým a tehdy také patnáctiletým Petrem Šustou rozdělili kytary. Láďa Tombác Tomek hrál na baskytaru a zpíval. Na Jaroslava zbyly již zmíněné bubny. 

Kentaur II hrál v takřka neměnném složení v letech 1967 až 1970. Potom musel na vojnu Milda Hach, Pražáci George a Tombác se vrátili do hlavního města. Chvíli s nimi na baskytaru hrál ještě Jirka Kudrna, než umřel na leukémii. Potom se kapela definitivně rozpadla.

Zbylých nadějných muzikantů se rádi ujali vedoucí klubu Luxor Ota Ille a manažer Karel Ábrt a navrhli sestavit novou kapelu, která by vypomohla slavnějším Strawberry Sellers Group. 

„Říkali jsme si prostě Béčko. Naším úkolem bylo rozparádit návštěvníky před hlavní hvězdou či zaplnit program, když někde hostovali,“ přiznává Jaroslav Hach. „Naší top kapelou té doby byli Led Zeppelin. Nadchlo nás, jak svou první desku natočili za třicet hodin i jak John Bonham řádil s bubenickou šlapkou. I proto jsme se nazvali Explorer 70. To byl přece létající balón, co stoupal do neuvěřitelných výšek. Doufali jsme v to i my.“   

Skupina Explorer 70 se nakonec ustálila v následujícím složení: Jiří Vinduška (basa), Josef Vejce Vilím (kytara), Petr Bratršovský (dvanáctistrunná kytara, harmonika a zpěv) a Jaroslav Hach, který se stal i kapelníkem.  Postupně přišli ještě zpěváci. Dva Jirkové. Jiří Rak a pak Jiří, jehož přezdívka Šlupka se chytla natolik, že doposud nevíme, jak se skutečně jmenoval. Hitem legendárního polského zpěváka Czeslawa Niemena s názvem Jednego serdca se na koncertech prezentoval i Karel Mráček.

Klub Luxor se stával vyhlášenou baštou bigbítu nejen na Českolipsku. Jezdila do něj pražská skupina The AWE v čele s bosým zpěvákem Viktorem Polesným a v současnosti stále známým folkařem a hercem Jiřím Schmitzerem. Jako doma se zde cítili Jitka Zelenková, liberecká skupina Atlantic nebo vítězové bigbítových festivalů Trhani z Nového Boru v čele s Vlastou Záklasníkem.  

A jak už jsme napsali v minulém díle, režim se rozkoukal a neformální zábava se stala nežádoucí. Obzvlášť když na oslavu Prvního máje přišlo více lidí do Luxoru než na oficiální estrádu v letním kině. Nejprve Luxor někdo zapálil. Když ani to bigbíťáky nezlomilo, přišel zákaz, pro který se staly záminkou kytky vytrhané ze záhonu v parku.

„Uklidili jsme se do vináren,“ vzpomíná Jaroslav Hach. „Hráli jsme třikrát týdně, ale většinou mimo Lípu. V hotelu Grand v Novém Boru a nejvíce ve Varnsdorfu, kde jsme se postupně točili v šesti hotelích.“

Jaroslav Hach rád vzpomíná na hraní s Bóžou Dvořákem a Milanem Andělem v barové bezejmenné skupině během sedmdesátých letech i na Miniatury let osmdesátých. Mimochodem název druhé jmenované kapely byl inspirován seriálem o majorovi Zemanovi a fiktivní kapelou Mimikry. Naposledy veřejně vystupoval se sdružením Ametyst CL, které, jak je z názvu patrno, šířilo slávu České Lípy, tentokrát ale po pražských barech a vinárnách.

Jaroslav Hach (1952)

bubeník ve skupinách  Kentaur II a Explorer 70

… a další kapely.

Autor: Milan Bárta