„Rozbili jsme Tatramat, rozšlápli jsme Plastic, my jsme kluci Svárova – Papír sklo a plasty.“ Tradičně a neuměle uvádím další pokračování seriálu o vývoji bigbítu v České Lípě. Mladší ročníky určitě poznaly, že jsem si k tomu vypůjčil hit současných představitelů zmíněného žánru, kapely, které vládne Jiří Gottlieber a jejíž název je obsažen v citátu. 

Svárov byl s trochou nadsázky líhní rockerů v každé době. Tam jsem nalezl i Vladislava Doležala.
„Já vám toho asi  moc neřeknu. Vždyť je to čtyřicet let a skleróza už taky pracuje,“ namítá štíhlý šedesátník po pevném stisku rukou. K rozhovoru se scházíme v restauraci Nebe.
„Co že jste se nechtěl sejít v Luxoru?“ podivuji se, neboť většinu muzikantů to k této restauraci i po letech táhlo. 
„Raději ne, já si vždycky představím hodiny dřiny,“ usmívá se. 
Slávka Doležala jsem si vybral, protože jeho jméno figurovalo na seznamu muzikantů, kteří hráli už v Kentauru, v kapele, která éru bigbítu v České Lípě nastartovala. 
„Měl jsem o deset let starší ségru a ta se starala o mé hudební vzdělání. Chodila s učitelem z umělecké školy a já dostal na vybranou, jestli budu hrát na klavír, nebo na housle. Jenže než k tomu došlo, rozešli se a mně bylo řečeno, že mám krátké prsty. Tak mi v asi deseti letech koupila kytaru. Ze Svárova jsme pak chodili hrát do Zátoček, dokonce jsme s sebou kromě kytar tahali i basu. Asi nevíte, kde to je, co?“ dívá se po mně a odhaduje můj věk.
„Tuším, jak vypadala plovárna, viděl jsem ji na starých pohlednicích, ale nevybavuji si, kde byla,“ odpovídám a přistrkuji papír. Pan Doležal mi kreslí Ploučnici, starý most pod nemocnicí, který dnes slouží jen pěším a cyklistům. Na svárovské straně rybářský dům, na druhé pak plovárnu s loděnicí. Za ní meandr, do něhož zapichuje prst. „Tak tady byly Zátočky. To ještě Lípa měla čtrnáct tisíc obyvatel a na dopisech jsme zdůrazňovali, že jsme ze Svárova.“

„To jste si ale ještě neříkali Kentaur?“
„Jasně, že ne. To jsme jen tak brnkali, spíše nějaký trampský věci. Opravdicky jsme začali, až když jsem skončil devítiletku. Muselo jít o rok 1963. Ale stále jsme hráli všechno možný. Prostě co lidi chtěli slyšet. I scénky jsme dělali. Nejprve U Lukostřelce, potom naproti Unionce v klubu Tatra.“
Snažím se z pana Doležala dostat nějakou chronologii a jména.
„Víte, mně to po těch čtyřiceti letech všechno hrozně splývá. Složení nikdy nebylo moc daný a lidi různě migrovali. Hrál jsem v Kentauru, Spiders i Strawberry, ale moc nedokážu události zařadit. Pamatuji si třeba, když jsme nahrávali v roce 1968 v Ústí v rozhlase.Vyprávělo se, jak ho Rusové při obsazování hledali tři dny, než jim nějaký dobrák poradil. Jako dnes vidím okamžik, kdy Milan Anděl přivedl do kapely Pavla Žalmana. Taky si vybavuji, jak jsme asi v roce 1967 zahajovali v Děčíně sezonu v kostýmech z brokátu, které nám šila Hanka Skokanová, starší sestra současného hejtmana. Ale, jak říkám, čtyřicet let je čtyřicet let.“
„A kdybyste měl vyzdvihnout největší osobnosti kapel, o kterých jste se zmínil?“
„Nejnadanější byli určitě Pavel Půhoný a Pavel Žalman. Žalman, když vzal do ruky mikrofon, tak to bylo něco. Půhoný zase vydržel hrát celou tu dobu. Milan Anděl byl ale úžasný dříč. Moc toho neuměl, když přišel, ale neskutečně na sobě pracoval. V Lípě byli také skvělí bubeníci. Našeho Otu Koroluse nám dokonce přetáhli Cardinals. Váš jmenovec Pavel Bárta dělal číšníka tady v Nebi a Pavla Kotena možná znáte jako hodináře.“
„Proč jste vlastně s hraním přestal? Šlo o politiku, musel jste na vojnu?“ ptám se.
„Na vojnu jsem nemusel a co se týká politiky, přestal jsem dříve, než se bigbít stal nežádoucím. Já měl vždy proti klukům nevýhodu. Zatímco oni byli z bytovek, já byl z baráku. Už jste dříve psal, jak často se cvičilo a hrálo. Mě po tom všem ještě čekaly montérky a práce. Taky jsem se oženil, a když byly Strawberry na vrcholu, měl jsem už jednoletého syna. Řekl jsem si, že když tomu nemůžu dát všechno, tak toho raději nechám. A taky už nebyla v kapele dobrá atmosféra. Hodiny se řešily různé spory, místo toho, aby se cvičilo. Třeba nám Tatrovka koupila za padesát tisíc Regenty, to byla aparatura. Měli jsme ji splácet z hraní. Po určité době se začalo šuškat, že je už dávno splacená, ale my na ni vydělávali dál. Hodně rozruchu do všeho vnášel i Pavel Žalman, když si něco umanul, tak muselo být po jeho. Zkrátka toho bylo moc, tak jsme z toho vlaku v roce 1971 s Karlem Sekyrou vyskočili. Nechal jsem kapele i svou kytaru Tornádo. Za dva a půl tisíce se u nás tenkrát snad nic lepšího ani nedalo sehnat.“
„Nikdy jste toho nelitoval?“
„Samozřejmě, že ano. Mnohokrát. Šlo o nádherná léta. Mládí je skvělé a my si ho užili. Dokonce se objevily i nabídky, abych se vrátil, ale pak přišel druhý kluk a bylo rozhodnuto. Nakonec jsem většinu života strávil jako klempíř v ŽOSce.“

Vladislav (Slávek) Doležal (1948)

kytara ve skupinách Kentaur, Spiders a Strawberry Sellers Group

Autor: Milan Bárta